Zvláštní talent ( pro maléry )
"Hurááá" za doprovodu tohohle hromového zvuku se moje třída vrhne jako veliká živá kolona do pronajatého sálu s pódiem a výzdobou ve stylu nemocnice, spíš možná porodnice. Přes stoly jsou místo ubrusů přehozené vybledlé zelené kusy látky, talíře jsou stříbrné, jako misky v porodním sále a tak. O maturitě se přece říká, že je vstup do dospěláckého života a porodem se dítě vyloupne do učení se být dospělákem - dětství. Tak tohle vyplodili největší naše třídní hlavy a řekla bych, že to co jsme chtěli se nám povedlo - všechny naprosto vyděsit.
Hraje rocková hudba, momentálně Nirvana a Kurt Cobain nám zpívá k prvnímu hromadnému tanci. Když písnička skončí, přistává mi v ruce chlebíček a na šatech první flek. Luboš se činí od té doby, co se dozvěděl, že mi po dvou letech ztroskotal vztah. Kromě chlebíčku mi taky podává šampaňské a já si říkám: Proč ho chvíli nenechat v chabé naději na chození se mnou? Jakmile zaslechnu první tóny American Idiot, mojí oblíbené skladby, skočím na parket a až do půlnoci se jen tak bavíme, popíjíme, vtipkujeme a prostě si ten maturiťák užíváme. Jak se ale blíží ráno, tzn. Dvě hodiny po půlnoci, množí se věty typu: "Pojď si užít jen se mnou."a "Od primy tě miluju, jen jsem si to uvědomil až teď" začínám se cítit nepříjemně a proto volám mamce, která pro mě okamžitě vyráží. Já ji taky z večírků vozím, takže není žádná tragédie, že nejsem úplně střízlivá, ona na tom bývá o dost hůř. "Je docela zima co?" Najednou vedle mě stojí úplně cizí kluk. Modré oči, vysoký blondýn, stál by za hřích :o) Ohlédnu se, jestli tu nikdo není, a když zjistím, že nikde nestojí ani ucho, otočím hlavu zpátky směrem, kde ještě před chvilkou stál ten řízek, ale on už tam není! Kam sakra zmizel? Než se to stačím srovnat v hlavě, zastavuje přede mnou modrý Fordík a mamka na mě křičí, ať už konečně nastoupím.
Jak jsem se dostala do postele, to vážně netuším, ale vím jedno až moc jistě, každý zvuk je třicetkrát hlasitější, než normálně, můj žaludek se právě teď učí kotrmelce a hlava se rozhodla, že zkusí rozštěpení na atomy. Ještě, že mám mamku, která přikluše s pořádným hrnkem "černé kávy" jak píšou na obale a obřím nanukáčem. To na kocovinu opravdu pomáhá. Jako pokaždé když je mi takhle špatně si slibuju, že už alkohol nikdy nepozřu. Nicméně se odpoledne musím zvednout, sice je sobota, ale já volno nemám.
Už od začátku puberty mi připadalo, že jsem v něčem zvláštní, ale trvalo rok, než moje schopnosti vyplavaly na povrch. Jednou, na školním výletě v 8. třídě, nám třídní oznámila, že jedeme do města plného magie - v Krumlově se konali takzvané okultistické slavnosti. Kluci byli otrávení už předem, holky se strašně těšili a já byla ještě s pár intelektuálama neutrální. Bylo mi nějak jedno, co mi nějaká cikánka vyvěští z ruky, takže pro mě bylo obrovské překvapení zjistit, že mám mimořádně vyvinutý šestý smysl. Ta cikánka, která mi tohle řekla vypadala úplně strašně v šoku, rozsvítily se jí oči úctou a podala mi hodně zvláštní papírek s ještě zvláštnější adresou. V okamžiku, kdy se moje prsty dotkly toho lístečku, projel každým mým nervem podivný pocit. Ta cikánka řekla jen: " Musíš tam jít, je to tvá povinnost, která ti pomůže změnit svůj život a naplnit ho." Byla jsem tak v šoku, že mě ani nenapadlo odporovat. Zbytek dne byla pro mě bezvýznamný, brouzdala jsem se mezi stánky a přemýšlela, co mám dělat. Týden mi lidé kolem říkali: " Copak ti je, jsi úplně bledá." A já jim týden odpovídala: "Nic, jsem v pohodě." Ale bylo to tak doopravdy? Vůbec ne! Cítila jsem se pod psa, jedno moje já říkalo: Kašli na to, magie je jen pro prdlý pošuky. Ale druhé, nakonec i to vítězné: To nebyl jen kec do prázdna, jdi to zkusit, za to nic nedáš! V pátek jsem se tam vypravila. Na první pohled to byla budova zvláštní, sálající neuvěřitelnou energií a jakmile jsem vstoupila dovnitř, bylo mi čím dál tím míň jasné proč. Nebylo to nic extra, ošuntěléschodiště, omlácené zdi a pach chudoby. První co mě uvnitř napadlo bylo asi tohle: "Rychle se otoč a zdrhej, tohle není nic pro tebe! Už už jsem chtěla pro jednou svou intuici poslechnout, když se mi za zády ozvalo: "To je dost, že jsi tady."
Ta paní, co vylezla zpoza těch nejomlácenějších dveří z celé chodby vypadala úplně normálně, tak kolem pětačtyřiceti, tmavší, na krátko ostříhané vlasy, džíny, bílý topík a…zelené oči. Ty jediné mi připomněly, že to není žádná mamčina kámoška, ale člověk, který ma co dočinění s nadpřirozenem. Nechápu, jak je to možné, ale najednou jsem ve své hlavě slyšela její hlas a ona při tom vůbec nepohybovala rty.: "Pojď dál a neboj se, nehodlám tě k ničemu nutit,, chci ti jen objasnit tvé skutečné schopnosti a pak tě nechat smířit s tím, jaká jsi." Znělo to věrohodně a já cítila, že mi nebezpečí nehrozí. Jak mohlo znít něco, co nikdo neřekl?! V zápětí mi to bylo vysvětleno. Usadila mě do nádherné sedačky v luxusním obývacím pokoji, všechno bylo naprosto přepychové a vkusně barevné. Žádná začazená a tmavá místnost plná levných, kýčových cetek, jak si to všichni při vyslovení slova magie představí. Bylo to naprosto neuvěřitelné, ten dům i chodba vypadaly tak odpudivě, ale vnitřek byl úžasný - to by mě nikdy nenapadlo. Jako ostatně v budoucnu nic.
Sice si nevzpomínám, že bych té ženě řekla, že nepiju kafe, ale mám ráda černý čaj přesně se dvěma kostkami cukru, ale po pár minutách mého rozjímání přistál tenhle nápoj přede mnou. Dívala jsem se nejspíš hodně nedůvěřivě, protože ta žena zvedla obočí a řekla: "Zřejmě si myslíš, ze na tebe všude číhá nebezpečí, ale zkus použít svůj vnitřní hlas, zahloubej se do své mysli a …. Když jsem to udělala, nevím proč, ale v okamžiku mi bylo jasné, že tahle žena mi nic neudělá. A pak už to bylo tak rychlé, že ještě teď nevím, jestli tomu všemu můžu věřit, ale už to pár let praktikuju, tak to asi funguje.
Abych to zkrátila - řekla mi něco o tom, že existuje čtvrtý a pátý rozměr. Ona konkrétně se zajímá o rovinu nazývanou intuiční, kam proniknou jen a pouze ženy. Všechny příslušnice něžného pohlaví mají schopnost ovlivňovat to nadpřirozeno, ale taková jako jsem já se rodí jednou za padesát let. Mám oproti ostatním vyvinuté schopnosti daleko víc, jsem stejná jako ona, další generace si toho není vědoma, ale jejich strážcem jsem já. Taky mi řekla, že se do toho pouštět nemusím, ale zatratím tím celý svět na příštích půl století, než se narodí další jako já. Doslova mi pověděla: " Můžeš tenhle svět zlepšit i zhoršit a udělat ho lepší buď jen pro sebe nebo i ostatní - to je jen a jen na tobě, ale nedělat se svou schopností nic by byla věčná škoda." Vyprávěla mi, že mohu mlucit s duchy zemřelých z jakékoliv doby, ovlivňovat myšlení lidí kolem sebe i to své vlastní, můžu vidět do myšlenek těch ostatních a slyšet, co si kdo říká i na druhé straně Zeměkoule, ale bude mě to stát hodně sil a času. "Můžeš toho kdykoli nechat, takže plně věřím, že s výukou začneme hned teď."
Konečně mě pustila ke slovu, ale ze mě asi nevypadlo to, co očekávala: "Tak počkat, vy mi nabízíte úžasnou budoucnost, ale já právě slyšela něco, čemu nemůžu přece věřit - čtení myšlenek, ovlivňování lidí… Hele já jsem cvok, ale ne zas tak velkej, nechte mě aspoň chvíli na rozmyšlení. Až se rozhodnu, tak se možná stavím." A už jsem zabouchla dveře.
Myslím, že za mnou volala, ale já netuším co - byla jsem úplně mimo. Domů se mi podařilo dopotácet s vysokou teplotou, jak mamča po změření zhodnotila. Týden jsem přemýšlela o tom, co se stalo a pořád se mi ani malinko nechtělo věřit ničemu, co mi ta ženská řekla. Přesně sedm dní jsem uvažovala, jestli se mi do toho chce a můj závěr byl sice překvapivý, ale jasný - NE, stejně tomu nevěřím.Okamžitě po tomhle rozhodnutí se mi fyzicky ulevilo, ale psychicky přitížilo. Pořád mi nedocházelo, že se mi neuleví ani když to oznámím té šarlatánce. Moje podvědomé uvažování se proti mému závětu bouřilo. Z domu mě vykopala touha po vyřešní a tak jsem vyrazila na onu zvláštní adresu. Najednou mě napadlo, nevím proč, podívat se vedle sebe a tam stojí ten blonďák, co se vedle mě objevil už na tom našem Maturiťáku. Strašně mě to vyděsilo: "Co tu proboha děláš?" Neodppověděl, dokonce vypadala, žemě ani neslyší. Řekl jen: "Myslíš, že je to rozumný, co teď hodláš udělat? Já bych řek, že mít nějaký schopnosti navíc je fajn. Kdybych je já neměl, tak se tu teď nebavíme… Je to fakt dobrý…" Už si otvírám pusu na nějakou kousavou poznámku, ten kluk je sice hezkej, ale nemá mi co kecat do života! Ale jaksi zjišťuju, že nemám na koho mluvit, už tam zas není. Jen doznívá: "Nemáš co ztratit.."Sakra co to vlastně mlel? Vždyť mi bylo řečeno, že tyhle nadpřirozený vlastnosti mají jen ženy. Chvíli ale ztratím uvažováním nad jeho slovama, jen okrajově nad možností zkusit to a okamžitě ze mě spadne obrovský balvan. Když zase zauvažuju nad možností vykašlat se na to, mam děsnou depresi. Trkne mě že to může mít i hlubší význam a těsně před tím zarostlým a ošuntělým domem se rozhodnu zkusit to. No co, vždyť se na to můžu vždycky vykašlat…
No a od té doby se učím jak pracovat se svou myslí. Už umím spoustu věcí a s dnešní bolavou hlavou a překyseleným žaludkem se řítím na další hodinu. Dneska mě čeká uskutečňování snů. Až se mi to povede, budu moct pokračovat dalšími neuvěřitelnými činnostmi, jako je posouvání věcí bez dotyku, levitace…Sny jsou ale prý hodně složité, takže si nedělám naděje, že to hned zvládnu. Zase je vedle mě ten blonďák, ale tentokrát mluví až nebezpečně vážně: "Dneska dávej opravdu pozor, půjde ti o život a já tě z toho nedokážu vysekat, když se to zvrtne!" Jako vždycky zmizí, než stačím cokoliv říct. Pokaždé to je takhle. Nikdy ne tak vážně, ale znám ho už dost dlouho, vidíme se každý den, nic spolu nemáme a já ho vlastně vůbec neznám! Udělí radu, pomůže, když mi něco opravdu nejde, ale to je všechno :o( Nechápu, proč se mě snažil vyděsit, co se mi může tak strašného stát?
Martička, tak se jmenuje moje "učitelka" mi oznámila, že pokud se budu skutečně soustředit po vyslovení slova SEN, splní se mi. Nic složitého, Marta nevypadala moc dobře-bledá, kruhy pod očima a pohaslé oči. Snažila jsem se jí nějak pomoct, ale řekla ať jdu, že to zvládne sama. Nebylo mi moc dobře, když jsem zavírala dveře, ale řekla to tak pevným hlasem, že mi bylo naprosto jasné, že nepovolí. Doma jsem hned začala trénovat, protože vidina splněných sbů se mi fakt líbila. Bylo mi jasné, že nějaké velké sny zase nepůjdou, bylo by to moc nápadné, ale třeba ta černá kožená minisukně z Kenvela moc nápadná není :o)Trénuje se nejlépe v tureckém sedu, takže jsem se posadila na koberec a pokoušela se realizovat novou teorii. Překvapilo mě, jak jednoduše to šlo. Minisukně přede mnou ležela během 30 minut, ale tím to muselo končit, protože s těmihle věcmi s emusí opatrně, mohla bych se úplně vyčerpat a v nejhorším případě i zemřít. Chtělo to nějaký oddech, sedla jsem si k telce, mrkla na dost dobrý horor a šla si lehnout. To jsem ještě netušila, že to bude nejhorší noc mého života.
Začátek zkázy byl ten horor a taky to, že jsem díky kocovině nedávala i přes varování mého anděla strážného (blonďáka-říkám mu tak proto, že mě už několikrát vytáhl z bryndy.) moc pozor. Zdál se mi strašný sen: Jdu noční ulicí, nejspíš z rande, načančaná a v té nové mini. Najednou za sebou slyším kroky, sice se neohlížím, ale podle zvuku jsou to tři muži. Snažím se je ovlivnit jak už to celkem zvládám - vnitřním hlasem, ale jsem příliš vyděšená a unavená, nedokážu se soustředit. Pořád se ke mně blíží, snažím se utéct, ale zlomil se mi podpatek a já padám na zem. Z poslechních si se zvedám a dávám se na zběsilý kulhavý útěk, ale nemá to cenu-už na mě volají: "Stůj kotě, budeme se hrát."Cítím jejich oplzlé dotyky a dech páchnoucí pivem. Poslední na co se zmůžu je vypnout se. Nic složitého, zjednodušeně znecitlivím celé tělo a mysl jakoby vypnu. Abych nemusela trpět to, co se mnou budou dělat. Takhle aspoň nezažiju tu hrůzu. Cítím se strašně, nepovedlo se mi úplně přestat vnímat, takže ty nejhrubější útoky cítím, bolí mě hlava a v podbříšku, tupá bolest. Je to strašné, doufám, že už se nikdy neprobudím, tohle si nechci pamatovat! Najednou i ta tlumená bolest zmizí. Cítím, že mě někdo zvedá, já zvracím. Vzdáleně slyším hlasy: "Eli, bude to dobrý." Zní zalikavě, výmluvně lítostně, ale hlavně strašně citově, čeho jsou schopní jenom kluci. Pak už upadám do "úplného vypnutí", ale já se do něj sama nepustila.
Probudila jsem se až v nemocnici, nebyl to moc hezký pocit. Všude kolem mě hadičky, ale bolest jen mírná, to jsem nečekala. Když otočím hlavu, sedí tam můj anděl, ale tentokrát okolo sebe nemá tu záři, jako vždycky. A dokonce se se mnou normálně baví. Vysvětluje mi, že to s čím jsem se viděla do teď byl jeho duch, kterého si vytvořil, jakmile se dozvěděl, že není sám s nadpřirozenou schopností. Od té doby se mě snažil chránit, ale včera na to neměl schopnosti. A v tom se ve dveřích objevila mamka a vyprávěla mi, jak mě zachránil: Před měsícem na ní zvonil tak dlouho dokud na jeho žádost nevlezla ke mně do pokoje a nenašla mě tak zřízenou, jak se mi o tom snilo. Pak už mě jen naložili do sanitky, kterou mi už dávno zavolal a odvezli sem. Zeptala jsem se: " A jak jsi věděl, co se mi stalo?" Odpověď mě vyvedla hodně z míry: "Člověk, kterýho miluješ na tebe přenáší tolik pocitů, podle toho, jak je tvoje pouto silné. A mě bylo strašně zle, to nešlo nechat jen tak." Po pár zamišlených minutách jsem se otočila ještě na mamku: "Proč jsem se probudila až teď?" "S Michalem jsme se rozhodli, že tě v tom rádoby kómatu nechame, dokud se trochu neuzdravíš, aby tě to moc nebolelo." Jak geniálně prosté!
Pak nás mamka zase opustila a já se otočila na toho svého blonďáčka: "Tak Michal… Smím vědět. Proč jsi se se mnou nikdy předtím nebavil? A jak to, že máš stejné schopnosti, jako já, když jsi kluk?" "Nebavil jsem se s tebou proto, že to můj duch neuměl, mohl na tebe mluvit to co jsem chtěl já, ale já v tu chvíli neměl dost energie, abych tě mohl i slyšet. A to že jsem kluk přece neznamená, že jsem méněcenný, ne? Já vím, co ti Martička napovídala o nás chlapech, ale to jen kvůli její tajná a zhrzený lásce." "Ahááá" Chvíli jsem přemýšlela a pak se zeptala: "A jak je jí?" Už z obličeje se daly vyčíst samé špatné zprávy: "Je mi to moc líto, ale umřela…"Byl to strašný šok, musela jsem poslat Michala pryč a dost dlouho jsemnebyla schopná na nikoho promluvit bez stékajících slz po tvářích. Po pár dnech mě na jazyku začaly pálit otázky, co se jí stalo a jestli mi něco nenapsala… Michal mi řekl, že spáchala sebevraždu a jemu poslala zprávu, že tenhle svět je v dobrých rukou a že byla povolána, ať na mě dává pozor a učí mě.
Dlouho jsem nebyla schopná to zcela pochopit, ale nakonec jsem došla k závěru, že všechno špatný je k něčemu dobrý, protože teď si učení prokládám i příjemnějšíma činnostma a s Michalem zkoumámě i to, co ani jeden z nás neznal, zrovna dneska bude výuka probíhat v knihovně, na večeři, v kině a u něj doma… Při tom učení jsme se nějak sblížili a řekla bych, že nám to klape, strašně ho miluju a vděčím mu za svůj krásný život. Jakmile ho zahlédnu před zastávkou, rozbuší se mi srdce a… Vždyť to znáte :o)
tý jo, bombózní :-) vážně se Ti to moc povedlo ;)