U nás doma odmalička panoval jasný řád, já jsem jen dítě, které beze slova plní rodičovská přání. Nikdy mě nenapadlo odporovat, to prostě neexistovalo. Rodiče byli velice přísní, domů chodili pozdě večer a brzy ráno zas odjížděli do práce. Kdybych si těch málo chvilek s nimi kazila ještě zlobením, neviděla bych je vůbec. Uložili by mi domácí vězení a nemluvili se mnou. Jako malé mi to přišlo přirozené, nenapadlo mě že to není v pořádku.
Když jsem nastoupila do školky byl mi tenhle režim naopak k prospěchu. Ostatní děti mě okamžitě pasovali na královnu, protože jsem měla vždycky ty nejnovější hračky, nejvybranější chování a ke každému se chovala mile, tak jak mi to doma vtloukali do hlavy. Pro ostatní jsem byla dokonalá. Všichni si mě oblíbili a já neměla potřebu své naprosto dokonalé chování měnit.
V tu dobu mi ještě nevadilo, že moje životní hodnoty nejsou srovnané správně; hlavní byla poslušnost, nikdy jsem neudělala nic, co by rodiče neschválili, pak můj vzhled, chování a vystupování, po nich ještě další milion věcí a až na konci tohohle pomyslného seznamu byly moje city a myšlenky, které v podstatně nic neznamenaly. Musela jsem je potlačovat, nebo ignorovat, protože jinak by se mi mohli vymknout kontrole a já bych zklamala rodiče. Teď si uvědomuji, že mě neuvěřitelně týrali. A to tím nejhorším způsobem, protože to okolí nepoznalo. Musím si pořád připomínat, že to vlastně dělali pro moje dobro a netušili, jak mi ubližují.
Na prvním stupni základní školy už to bylo horší. Moje úloha byla jasná, učit se, učit se učit se. Skončilo vyměřené období hraní a zábavy a já už měla do konce života jen pracovat, nejdřív pouze hlavou a pak se dostat v kariéře nejvýš jak to jen jde. Nesměla jsem se s nikým kamarádit, chodit do žádných kroužků ani se jinak bavit. Po vyučování si pro mě přijela chůva, já nasedla do luxusní limuzíny, odjela domů, kde na mě čekal soukromý učitel. Nejprve jsme udělali domácí úkoly, opakovali školní učivo, k němu přidávali další věci. Pak nastala přestávka, což znamenalo dvě hodiny tenisu, ve kterém jsem mimochodem musela být nejlepší v kraji. Po sportu následovaly dvě hodiny angličtiny a hodina francouzštiny. Po tomhle maratónu, periodicky se opakujícím každý den přijeli rodiče, společně jsme se navečeřeli a po večeři mě poslali nahoru číst si nějakou hodnotnou četbu. V 8. třídě jsem měla přečtenou valnou většinu klasiků jakými jsou Johan Wolfgang Goethe, A. Dumas, Shakespear ad.
Takhle to šlo až do deváté třídy. V ní už moji spolužáci vesele randili a chodili se bavit a já pořád jenom seděla v naší luxusní vile a učila se. Ne že by o mě kluci neměli zájem, řekla bych že moje sportem vytvarovaná postava, obličej a vlasy dokonale upravené stylistou jim imponovaly, jenže já je musela odmítat. Tak to šlo až do prváku na soukromém gymplu v Praze, kam jsem se bez problémů na přání rodičů dostala. Musela jsem se přestěhovat na intr, kde měla na moje chování dávat pozor dozorkyně. Byla to žena kolem 32 let, která prošla složitým výběrovým řízením a školení, co smím a co ne. Hned jak jsem ji uviděla poprvé, bylo mi jasné, že ji znám. Bylo mezi námi takové zvláštní pouto. Měla mě učit společenskému chování a dávat pozor, abych se neustále učila a ani nepomyslela na nic jiného. To byl plán rodičů, který naštěstí nevyšel, jinak bych teď seděla v nějakého soukromé snobácké nemocnici jako ředitelka nebo chirurg a neustále poslouchala rodiče. V 70 bych odešla do důchodu jako ošklivá a nešťastná stará panna, která promarnila svůj život. Ale to se nestalo, takže logicky muselo dojít k nějakému zlomu.
Na ubytovnu mě odvezl řidič o týden dřív, abych se stihla aklimatizovat a zopakovat asi po čtyřsté celou základní školu, jak znělo přání rodičů. To ovšem netušili, že si kopou hrob. Jakmile jsem dorazila na místo čekala na mě Pája, tak se jmenovala moje nová vychovatelka. Naše seznámení byl pro mě největší šok v mém životě. Odvedla mě do luxusního pokoje, byl celý ve sladkých krémových barvách, postel s nebesy, vybavený v princeznovském stylu, šatna plná nádherných šatů, bot oblečení a šperků. Kdyby proti mně stál fotograf ve chvíli, kdy jsem tohle všechno spatřila musel by zachytit ten nejpřekvapenější obličej na světe. Přede mnou stál můj sen, takhle jsem si představovala svůj palác, kde by nebyli žádní rodiče, žádná pravidla, žádný učitel, kde bych si řídila svůj život sama. Nechápala jsem, jak se tohle mohlo stát. Vždyť o mých snech nikdo nevěděl, neměla jsem se komu svěřovat, deník jsem si psala, ale vždyť přece nikdo neměl možnost se do něj podívat. Nebo snad ano? Za mnou stála Pája a jen se potutelně usmívala. Hned mi bylo jasné, že právě začalo moje největší přátelství života. Když mi řidič přinesl zavazadla nechala mi je Pavlína složit do předsíně, protože já nebyla schopná slova. Prostě jsem seděla v sedačce a koukala z okna, kde ze stromů padalo barevné listí, děti se honily na kolech a krásně svítilo sluníčko. Vůbec jsem nevnímala co se děje kolem mě a jen přemýšlela, jestli je tohle realita nebo jestli jsem se zbláznila. Nevím jak dlouho tenhle stav trval, ale když do mě Pája šťouchla a řekla, že jdeme na oběd nevěřila jsem vlastním uším. Nikdy jsem neobědvala venku, ale než jsem si uvědomila, co dělám už jsme seděli v útulné pizzerii a já měla před sebou obrovské kolo šunky, těsta, koření a ananasu. Konečně jsem se probrala z euforie a začala se vyptávat. Nikdy jsem neměla potřebu bavit se s lidmi okolo mě, ale Pavlína byla prostě jiná. Moje zvědavost byla nepřekonatelné a Pája se nedala dvakrát vybízet. Okamžitě začala vyprávět něco tak neuvěřitelného, že pořád nejsem schopná pochopit, jak se tohle může stát. Její příběh byl jak vystřižený ze sladkého románku, který je tak smutný a šťastný, že si většina lidí říká: Tohle se nikdy nemůže stát. Nicméně se to stalo a bylo to přibližně takhle: Pája měla stejné rodiče jako já, snobácké, toužící po dokonalé dceři, ale ona na rozdíl ode mě vydržela jen 15 let. V den svých 15-tých narozenin utekla z domova za klukem, se kterým se seznámila ve škole. Bydlela tajně u něj přesně 9 měsíců. Připadá vám tohle číslo ve spojením s měsíci trochu povědomé? Ano, je to tak, Pavlína se se svým budoucím manželem přivítala velice vřele a po dvou měsících už věděli, že mají problém. Rozhodli se ovšem, že zabít nevinného človíčka potratem je zásadně proti jejich morálním hodnotám a tak začali řešit s mimčem. Nakonec se dohodli, že ho hned po porodu dají do kojeneckého ústavu, což bude pro všechny nejlepší. Oba si budou moct dodělat školu a dítě se s největší pravděpodobností dostane do lepší péče, než by mu byli schopní zprostředkovat oni. Jejich plán se ovšem trošičku změnil v porodnici, kde Pája potkala vhodné budoucí opatrovatele. Paní, která byla s ní na pokoji přijela s porodního sálu strašně nešťastná a na dně. Už podruhé se jí narodilo mrtvé dítě a ona měla před sebou jasný směr života, protože její manžel jí dal ultimátum, buď dítě nebo rozvod. A v tu chvíli vznikl nápad, jak vyřešit vzniklý problém. Pavla byla velice podnikavý člověk a tak došlo k tomu, že jsem neskončila v kojeneckém ústavu, ale u svých nepravých rodičů. Ona byla šťastná, že právě narozené děvčátko skončí v dobrých rukou. Teď, přesně po 16-ti letech hledala práci a v novinách si všimla inzerátu na chůvu a tak to chtěla zkusit. Ono to vyšlo a tak nastoupila zaučování…. Ani jí ani moje rodiče v nejmenším nenapadlo o koho jde a tak se stalo, že když na Páju náhodou vypadl můj deník zjistila kdo jsem. Pečlivě ho prostudovala, protože měla za úkol vybavit můj kolejní byt, takže toho o mě spoustu věděla. Rozhodla se, že mi nedá nic najevo, protože dohoda zněla, že se nikdy nepotkáme. Ale její vůle nebyla natolik silná, aby vydržela vychovávat svou dceru podle nesmyslného plánu cizích lidí. Musela mi to říct.. Její závěr zněl takhle : " Teď jdi někam zalíst, rozmyslet se, jestli to tak chceš nebo jestli ti vyhovoval tvůj starý život a pak mi to přijď říct." Zvedla jsem se, dopotácela do parku, tam si sedla na lavičku a horlivě chroupala tuhle neskutečnou skutečnost. Bylo to tak neuvěřitelné, já nežila celých šestnáct let se svými rodiči, ale s naprosto cizími lidmi! Bože co mám dělat? Zradit navždy ty, kteří se o mě sice nezajímali nijak horlivě, ale přesto je mám ráda a považuji je za své rodiče. Nebo se pustit do něčeho úplně nového s nejistým výsledkem? Připadala jsem si tak sama, nemám nikoho, komu bych se mohla svěřit, kdo by mi poradil, vyslechl mě. Kdyby mě v té chvíli někdo zastřelil byla bych snad ráda!
Na intr jsem se vrátila až hodně pozdě. Pája seděla v křesle a napjatě mě pozorovala. Posadila jsem se naproti ní a podívala se jí zpříma do očí. Vyskočila, objala mě a začala plakat štěstím. Nechápu jak to mohla jediným pohledem do očí poznat, ale brečela jsem s ní. Pak už zbývalo jen doladit podrobnosti. Dohodli jsme se, že nikomu nic neřekneme, prostě je moje chůva a tím to končí. Povídali jsme si až do rána a druhý den vyrazili na nákupy. Konečně jsem si vybrala oblečení které se mi líbí a ne to, co mi vybrali starý usedlý chůvy. S mojí vlastní mamčou máme stejný vkus a peněz neomezeně. Řekla bych, že jsme trošku vytunelovali účet mých nevlastních rodičů ale co, vždyť jsme to měli dovolený. Musela jsem si koupit i pár kousků na výkendy, kdy jsem musela jezdit domů, ale za každý odporný snobácký obleček jsem se odměnila třemi normálními :o) Prostě super, moc jsem si užívala volnosti. Večer za náma přijel i můj pravej taťka, sympaťák na první pohled. Celý zbytek týdne jsme si užívali a blbli. Myslím, že během těch 6-ti dnů jsem prožila celý život. Nakonec jsem ale přece jen musela do školy, ale ukázalo se, že to bude fajn. Dneska už mám spoustu kamarádů, bezva partu a dokonce i kluka. Jmenuje se Vítek a je děsně sympatickej, hodnej, milej, inteligentní a prostě fajn. Jediná nepříjemnost, která mě čeká bude odhalit tohle všechno nevlastním rodičům, ale zatím to není nezbytně nutný a tak to neřeším. Vlastně jim musím poděkovat, vždyť bez nich bych se nikdy nedostala takhle daleko.
Cauki mas mocky krasny blog chlely bychom si ho stebou spratelit.....
pisni